Název

Cyklovýlet Praha - Děčín 18. - 20.6.2021

Popis

V pátek 18/6 odpoledne jsme v osmi lidech vyrazili na několikadenní "putovní" cyklovýlet z Toušně - nedaleko Prahy - do Děčína, kde byl cíl. Jelo se na po etapách. První přespání bylo v kempu v Mělníku, druhé v Litoměřicích a poslední v Děčíně. Část z nás, včetně mě, nenocovala v přivezeném stanu, ale v "kempovém přístřešku". Tím byla dvakrát chatka a v Děčíně pak obytný stan. Co mě se týče, tak v Mělníku jsem spal v chatce v podobě sudu, kde bylo nevyvětratelné horko. Naproti tomu chatku v litoměřickém kempu Slavoj jsem vnímal jako "luxusní". Noc v obytném stanu a pobyt v kempu Děčín jsem osobně považoval za nepříjemný. Jak to vnímali ostatní, nevím. Co se cesty samotné týče, tak tu lze považovat za nekomplikovanou. Několikrát byla možnost se vykoupat, etapy mezi kempy byly spíše krátké, stoupání nebylo a bylo i na co koukat. Až na to příšerné horko! Teplota se přes den pohybovala kolem třiceti stupňů, chvílemi byla i o pár stupňů nad třicet. Denní spotřeba tekutin se počítala na litry. Nikdo nezkolaboval, všichni dojeli. Jen dva mužští účastníci doznali menší zdravotní problémy. Jednomu se zanítilo škrábnutí na lýtku, které si přivezl z Prahy z metra. Druhému se zanítily puchýře na chodidlech, které se mu "vytvořily" pravděpodobně, když po koupání v ve štěrkovně v Račicích stoupal rozpáleným pískem do svahu ke kolům. V pondělí 20/6 šest z nás jelo domů. Dva mužští účastníci přes hrozící bouřky zůstali a zamýšleli pokračovat do Jizerek. Já jsem na rozdíl od pěti ostatních "navrátilců" nejel zpět vlakem, nýbrž po vlastní ose na vlastním kole. Šlo to výborně. Ale ne pořád. Před Mělníkem mě chytly příšerné křeče do nohou a musel jsem zůstat půl hodiny stát. Isostar ani magnesium v lahvi s pitím tomu nezabránily. Z Mělníka jsem pokračoval po asfaltu směrem na Kostelec nad Labem, odkud pak vede "nedrncavá" hladká asfaltová cyklostezka až do Prahy. Aby toho nebylo dost, tak jsem před Kostelcem píchnul a musel jsem ve vedru se štípajícími komáry spravovat - jak jinak - zadní kolo. Oprava klapla a přes Brandýs jsem se zase octnul v Toušni, odkud je mírné stoupání na Zeleneč. Toho jsem se bál. A oprávněně. Po několika minutách sotva znatelného stoupání jsem zase kvůli křečím musel zůstat stát a čtvrt hodiny jít pěšky. Nakonec jsem přece jen dojel. Nicméně byl to horor. Křeče a píchnutí mě zpozdily nejméně o hodinu a půl. Nebýt toho, tak jsem těch 142 kilometrů ujel téměř v pohodě. Síla i kondice v těle byla, ale nohy nechtěly. Možná ve hře byly i následky březnového středně těžkého covidu, z něhož jsem se teprve nedávno sebral. Tak či onak - sice s odřenýma ušima, ale dojel jsem. Rudolf.

Kategorie a štítky

Nastavení